Jsem student maturitního ročníku.. A jak se blíží ta sračka, rozuměj maturitní zkouška, na kterou se mě všichni posledních pět měsíců pořád ptají, začínám být na každou zmínku o ní alergický. Znáte to. Takový svíravý pocit, jako když máte na letním festivalu průjem jako řemen a kamarádi vám neustále připomínají, že nejbližší toi-toi výsernice je ve vzdálenosti, která se rovná:
s=p(Kb+Pp)
s...vzdálenost toi-toiky v metrech
p... tlak/sekundu vyvinutý na konečníkové svěrače
Kb...počet zkonzumovaných kebabů
Pp...počet vypitých piv
No, začínám si uvědomovat, že mám asi stejnou naději na přežití jako moje kalhoty. Připadám si jak nesvéprávný. Jediné dvě otázky na mě jsou jestli se učím na maturitu a kam půjdu na vysokou. Já se ale neučím a nevím, kam chci jít na výšku. Já se nezvládám ani rozhodnout, jak mám ráno otočit špinavé trenýrky, aby se zdály co nejmíň špinavé. Jak mám v takovém případě vědět, co bych chtěl v životě dělat? Šel jsem na to racionálně a podíval se na své přednosti:
a) jde mi matika (žid)
b) baví mě přesvědčovat lidi, je jedno o čem (svině)
c) jdou mi jazyky (kdo ví, co to o mně vypovídá)
a začínám mít jakousi představu o tom, co bych chtěl dělat. Managment. Ne že bych věděl, co to doopravdy je, ale rychlý google search mi poskytl dost odpovědí. Ve zkratce, nauka o tom, jak s člověkem správně vyjebat vyjednat. Ok, tudy povede cesta má. Do jak velké prdele vede, se teprve ukáže.
Ale k samotnému příběhu o vajcách. Člověk je hodně stresovaný. Ten tlak na středoškolského studenta … proto když mi napsal známý známého, že mu můj starší bratr řekl, že jsem náruživá bylinkářka a jestli bych od něj nechtěl koupit věcičku jménem vaporizér, po krátkém googlení jsem přijal. Bylinkářkou mimochodem myslím normální babku bylinkářku. Podstatnou část jara a léta trávím na kopcích sběrem léčivek. A to, že u toho bývám jak paprika, ovlivňuje pouze lásku, se kterou ty bylinky sbírám. Vaporizér mi nabídl nový způsob zpracování bylinek, jelikož v maceraci v chlastu jsem už poměrně zběhlý. Dodavatele vzácnějšího materiálu, než je petrklíč a máta, mám v kamarádovi, takže jsem velešťastná bylinkářka. Když jsem od něj na vánoce dostal hrst materiálu, hned jsem ho musel vyzkoušet. Musím říct, že dobrá kvalita. Barák byl rodič-free a já si připadal jako král v zámku. Jen lednička byla vymetená jak moje momentální vědomí a úsudek. Vajíčka, která přinesl děda, se přímo nabízela. Rozhodl jsem se je uvařit na měkko. Nic jsem nepodcenil a vše si připravil: rendlík, vodu, vajíčka, stopky - neprůstřelný plán. Voda vřela a já s precizností chirurga (s parkinsonovou chorobou) ponořil první vajíčko do vody. Soustředění na druhé vejce mi nedovolilo, abych zaznamenal podivný zvuk. Až když jsem vítězoslavně dostal druhé vejce do rendlíku, jsem zaslechl podezřelý pískot. Jako byste naplnili kuřátko heliem. Přišel menší panický záchvat. Přiblížil jsem ucho k rendlu. Nebylo pochyb, ten pískot šel z něj. Menší panický záchvat se proměnil v poctivý hysterák. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že by mohl být podělaný rendlík. Jediné, co se mi honilo hlavou, byl obraz kuřátka, jak se zaživa vaří ve vajíčku. Dědovi se možná pomíchaly vajíčka do líhně. Nebylo času na zbyt, byl čas na činy. S rozhodností sveřepého lovce jsem věděl, že je třeba trápení ubohého zvířete/zvířat ukončit. Vylovil jsem vajíčka a práskl je do dřezu s tím, že nebohé kuřátka dodělám. Předtavoval jsem si, že jako v Avataru to zvířátko budu utěšovat a pak jej v souznění s přírodou vysvobodím z muk.
Plesk, bílek všude po kuchyni. Druhé plesk, víc bílku všude po kuchyni. Žloutek vyzdobil záclony. Přerývaně jsem oddychoval v rytmu paranoi. Nikdo se mnou v domě nebyl, nikdo mě neviděl. Stejně jsem se ale nikdy necítil jako větší idiot. Z čeho šlo jsem udělal míchaná vajíčka. Příště ty malé parchanty nechám uvařit ve vlastní skořápce.
Tímto jsem si splnil sen napsat článek na dailymale. Zbývá -opít se kumysem
-vydat básnickou sbírku
-shodit májku v sousední dědině
a ta májka ve mně hlodá nejvíc. Slovácko sa nesúdí se na mně holt podepsalo. Zatím nashle.
